Historie Mongolska

Mongolsko v dnešní podobě v historii prakticky neexistovalo, zpočátku šlo pouze o pastevecké kmeny, které později vytvořily Mongolskou říši. Po čase se ale karta obrátila a naopak Čína okupovala Mongolsko až do roku 1911 a dodnes žije větší část mongolů v Číně.

Prehistorické Mongolsko

V dávných dobách zjevně existovalo v Mongolsku osídlení. Mezi nejstarší pozůstatky patří například jeskynní malby, megalitické kameny, mohyly a mnohem později i pozůstatky neolitického osídlení.

Předmongolské období

S příchodem železných zbraní se významně rozvinuli kočovní pastevci, kteří byli zároveň obávanými bojovníky. V období zhruba 300 let před Kristem až do 12 století našeho letopočtu se v oblasti dnešního Mongolska vystřídala řada dynastií a chanátů. Kočovné kmeny vytvářely klany a uskupení a čas od času vytvořily pevnější svazky, které ale zpravidla nevydržely dlouho. Kočovníci žili nejen v oblasti dnešního Mongolska, ale v celé oblasti střední Ázie a na Sibiři. Pravidelnou kratochvílí byly války s Čínou, kterou neustále napadaly různé kmeny a svazy.

Tradiční mongolský luk a kroužková košile

Vzestup Mongolů

Zhruba v 8. století vznikla první skupina klanů známá pod názvem Mongol. Teprve počátkem 12. století vznikla z jádra mongolských klanů skutečná říše. Mongoli sídlili v nejúrodnějších oblastech dnešního Mongolska a vedli války zejména s Tatary. V průběhu 12. století byla Mongolská říše pod silným tlakem, teprve v roce 1189 porazil chán Temudžin několik dalších uskupení a nakonec byl jmenován Čingischánem a po dalších bojích se od roku 1206 stal vládcem Mongolské říše. Z dob počátků říše také pochází mongolské písmo, které vycházelo z ujgurské abecedy.

Mongolská říše

Velkou říši ustanovil Čingischán a později ji převzali jeho dědicové. Po sjednocení Mongolů se k této říši přidaly některé okolní klany a kmeny. Čingischán hluboce reformoval mongolskou společnost a zavedl železnou kázeň. Mongoli vedli válku proti některým oblastem Číny, dobyli i Čínskou zeď. Odhady o jejich tehdejší síle počítají s populací zhruba 400 tisíc lidí a z toho přibližně 90 tisíc válečníků. Po rozdrcení dynastie Jin se pozornost mongolů nasměrovala na západ a již v roce 1220 dobyli území až po dnešní Írán, přestože proti nim stála několikanásobná přesila. Čingischán zemřel roku 1227 a jeho nástupcem se stal Ogedei. Ogedei založil hlavní město Charchorin (Karakorum) na řece Orchon. Do roku 1242 postoupila mongolská vojska až do Polska, na Moravu, do Maďarska a Moldávie.

Chrámový strážce v klášteře Čoidžin Lama v Ulánbátaru

Po podezřelé smrti Ogedeie se vystřídala řada vládců a koncem 13. století započal rozpad říše. Chán Kublai přesunul své sídlo do dnešního Pekingu a tím rozmnožil řady svých odpůrců. Kublai dobyl zbytek Číny a jeho dynastie i po jeho smrti ovládala jižní Sibiř, Čínu, Koreu a pochopitelně Mongolsko. Ostatní části bývalé Mongolské říše se nadále vyvíjely samostatně a nezasahovaly do dnešního Mongolska, proto je nadále ponecháme stranou.

Ve 13. a zejména potom ve 14. století pokračovaly boje o moc a navíc v Číně propukala řada rebelií. Roku 1368 definitivně padla dynastie Yuan v Číně a zbytky se přesunuly na sever, moci se v Číně ujala ryze čínská dynastie Ming, která už od roku 1370 začala s útoky na Mongolsko. Čínské invaze byly tvrdě odraženy, ale po roce 1380 se přece jen Číně podařilo podrobit jižní části Mongolska. Až do konce 17. století se Mongolsko a Čína střídavě napadali s rozdílnými úspěchy.

Buddhistický klášter Čoidžin Lama v Ulánbátaru

Nástup buddhizmu

První kontakty s buddhizmem nastaly již v 8. století, protože část Ujgurů byli buddhisté. Skutečný rozmach však nastal až ve 12. století za Čingischána a jeho nástupce Ogedeie. Druhá vlna buddhizmu nastala přelomu 12. a 13. století za chána Kublaie. Mongoli byli (a částečně dodnes jsou) animisté a šamanisté a příchod buddhizmu rozhodně nebyl nenásilnou záležitostí. Stará šamanistická víra byla označována jako černá a s novou žlutou buddhistickou vírou sváděla tvrdé boje. Mnoho šamanů bylo upáleno a tyto praktiky pokračovaly až do začátku 20. století. Třetí vlna buddhizmu proběhla v 16. století, v roce 1585 byl také založen klášter Erdene Zuu blízko Charchorinu.

Nadvláda Číny

Již v polovině 17. století rozdrtili kozáci burjaty v oblastech okolo Bajkalu a zaútočili i na
samotné Mongolsko, ale byli odraženi. Koncem 17. století a zejména v první polovině 18. století se Mongolsko postupně dostalo pod nadvládu čínské dynastie Qing. Mongoli museli povinně sloužit napříkald v armádě a odvádět koně, dobytek a další poplatky. Jakýkoli odpor byl krutě trestán.

Bogdský chanát

V roce 1911 proběhla v Číně Xinhajská revoluce a budoucí chán Bogd využil příležitosti. V červenci začala postupná snaha o osamostatnění Mongolska a v listopadu 1911 byl zástupce dynastie Qing deportován zpět do Pekingu. K 1. prosinci 1911 opět vzniklo samostatné Mongolsko. Rusko zpočátku uznalo samostanost Bogdského chanátu, ale v roce 1915 na nátlak Číny ustoupilo a Mongolsko bylo uznáváno pouze jako autonomní území Číny. Mongolsko fungovalo jako parlamentní demokracie, ale roku 1919 využila Čína změn díky revoluci v Rusku a opět zaútočila na Mongolsko. Tentokrát ale okupace neměla dlouhého trvání, protože ruský baron Roman Nikolaj Maximilian von Ungern-Sternberg zaútočil v roce 1920 ze severu a po tvrdých bojích dobyl hlavní město Urga (dnes Ulánbátar) a donutil čínskou armádu k ústupu. Jako silný odpůrce bolševizmu prosazoval samostatné Mongolsko.

Moderní sídliště v sovětském stylu

Komunistické Mongolsko

V roce 1921 se začaly formovat i komunistická hnutí v Mongolsku a po neúspěchu chána s pomocí od USA a Japonska hledali mongolští komunisté pomoc u SSSR. Chán nepodporoval komunizmus, ale kvůli zachování samostatnosti byl nucen tuto žádost podpořit. Revoluce v Mongolsku začala 18. března 1921 a Rudá armáda společně s revolucionáři vedenými Suchbátarem vytlačila jak zbytky čínských vojsk, tak i vojska barona von Ungern-Sternebrg. Baron byl lstí zajat a nakonec popraven. Chán Bogd zůstal u moci jako oficální hlava Mongolska až do své podivné smrti v roce 1924. Dne 26. listopadu 1924 byla zrušena monarchie a Mongolsko se stalo lidovou republikou. Od roku 1928 došlo k násilné kolektivizaci, soukromé podnikání bylo zrušen a započalo pronásledování církve. Bylo zničeno přibližně 700 buddhistických klášterů a bylo popraveno odhadem až 30 tisíc mnichů. Ponechány byly pouze 4 kláštery jako muzea a nadále se bohoslužby konaly pouze v chrámu Gandan v Ulánbátaru, pouze pro mezinárodní návštěvy.

Druhá světová válka Mongolsko příliš nepostihla, poměrně slavná je bitva na Chalchyn Golu, kde svou kariéru údajně zahájil maršál Žukov, podle některých pramenů se ale bitvy vůbec nezúčastnil. Po válce došlo v roce 1950 k další kolektivizaci stád a byly ustanoveny státní farmy. S pomocí Číny a zejména SSSR došlo k vybudování transmongolské železnice a roku 1960 byl vybudován Darchan. V 70. letech byl zprovozněn těžební kombinát na porfyrické rudy v Erdenetu, který funguje dodnes a velmi významně se podílí na mongolské ekonomice.

Moderní výstavba v hlavním městě Ulánbátaru

Demokratické Mongolsko

V prosinci 1989 začalo v Mongolsku protikomunistické hnutí a postupně se zvyšoval počet
demonstrací. Od 7. března 1990 zahájilo 10 disidentů protestní hladovku. Po několika měsících dohadů byly nakonec 29. července 1990 konány svobodné volby. Opozice ale neměla dostatek sil k ovládnutí parlamentu a volby vahráli opět komunisté, začali ale spolupracovat na reformách.

Prvním větším úspěchem opozice bylo zvolení Punsálmágína Očirbata prezidentem v roce 1993. První vítězství opozice v parlamentu nastalo až v roce 1996 a dodnes jsou síly v parlamentu prakticky vyrovnané.