Ulánbátar

Ulánbátar je hlavním městem Mongolska. Rozkládá se na poměrně velké ploše v údolí řeky Tuul. Díky své nadmořské výšce okolo 1300 m n. m., výrazně kontinentálnímu klimatu a průměrné teplotě okolo –10 oC je považován za nejchladnější hlavní město světa. Ulánbátar má vlastní mezinárodní letiště zvané Čingischánovo, poblíž centra je také vlakové nádraží. Železnice vede z ruského Ulan Ude do čínského Pekingu právě přes Ulánbátar, tato trasa je také známá jako Transmongolská magistrála.

Centrum Ulánbátaru v noci

Historie města

Založení hlavního města Mongolska je otázkou složitou a nejasnou. Původní mongolští nomádi neměli stálé sídlo, ale od roku 1639 měli ceremoniálně umístěný hlavní klášter. Ten byl ovšem putovní a rozhodně nesídlil na místě dnešního Ulánbátaru. Trvalé osídlení na místě dnešního hlavního města se datuje až od roku 1778. Čínští správci, kteří fakticky vládli Mongolsku, používali tehdejší město Urga jako správní centrum. Po osvobozeneckých bojích roku 1911 se město krátce změnilo na Niĭslel Khüree (Hlavní tábor). Roku 1919 bylo Mongolsko opět částečně obsazeno Čínou a teprve roku 1921 se podařilo Mongolsko zcela osamostatnit s pomocí Rudé armády.

klášter Dashchoilin Khiid

Na památku osvobozeneckých bojů se město jmenuje právě Ulánbátar (Ulaan Baatar – Rudý hrdina). Ve spolupráci se Sovětským svazem začalo mohutné budování zejména podél východozápadní třídy Míru. Byla postavena řada zděných budov, mezi jinými například hotel Altaj či opera a roku 1942 také univerzita. Po zrušení sovětské nadvlády roku 1990 se Mongolsko dostalo do silného hospodářského i kulturního rozkladu, větší rozmach města nastal až po roce 2000. V 21. století dochází k průdkému nárůstu zahraničních návštěvníků i přílivu investorů, zejména z Číny. V posledních letech se město mění doslova před očima, rostou nové moderní budovy a sídliště, rozšiřují se zpevněné komunikace a vznikají moderní obchodní centra.

Památky a muzea

Ulánbátar rozhodně není město stavěné pro turisty, drtivou většinu jeho rozlohy tvoří jurtoviště, dřevěné domky a průmyslové oblasti s věčně kouřícími uhelnými elektrárnami. V centru města se nachází mauzoleum Suchbátara (slavného mongolského hrdiny), v centru naleznete také několik klášterů. Nejvýznamnější je klášter na vrchu Gandan s 26,5 m vysokou zlatou sochou Migjid Janraisig. Dále je velmi významný klášter Choijin Lama, který byl vybudován v letech 1904-1908 a díky přeměně na muzeum v roce 1938 jako jeden z mála unikl ničení klášterů za stalinské éry. Mezi doposud praktikující a velmi zajímavé kláštery patří Dashchoilin Khiid na severním okraji centra, který vznikl ze zábavního parku a má velmi netypickou architekturu.

klášter Choijin Lama

Z mnoha palácových a chrámových komplexů se do dneškě zachoval pouze Zimní palác Bogd chána (Bogd khaanii nogoon süm). Za zmínku stojí také Čingischánovo náměstí (také Hlavní anebo Suchbátarovo), kde je mongolský parlament se sochou Čingischána. Uprostřed náměstí stojí velká jezdecká socha Suchbátara, která byla údajne umístěna na místě kde se vymočil Suchbátarův kůň, což Mongoli považují za šťastné znamení. Z Rusko-mongolského památníku Zaisan je krásný panoramatický výhled na Ulánbátar a také můžete obdivovat krásu sovětských památníků, které již v ČR vymizely.

klášter Gandan

Ubytování

S ubytováním ve městě není problém, ovšem raději se poohlédněte po opravdu ověřených a bezpečných hotelích či hostelech v centru města. Večerní cesta rozhrkanou MHD nebo pochybným taxíkem do okrajových částí Ulánbátaru může být bezesporu zajímavým zážitkem, ale raději se držte při zemi. Zejména v sezóně počítejte s poněkud vyšší cenou za slušné ubytování, Ulánbátar se teprve otevírá cestovatelům a nemá příliš velké ubytovací kapacity.

typická dopravní situace v Ulánbátaru

Bezpečnost

Západní turisté již zdaleka nejsou v Ulánbátaru takovou atrakcí jako třeba před 10 lety. Centrum města s moderní zástavbou je relativně bezpečné i v noci, ale zapadlé zkratky mezi paneláky raději vynechte. Výpravy do chudinských jurtovišť mimo centrum nemusí být právě nejlepší nápad, po setmění už vůbec ne. O mongolské pohostinnosti bájí řada cestovatelů, ovšem zejména pro městská jurtoviště to rozhodně neplatí. Velký pozor si dávejte také na podvodníky a kapsáře, kteří jsou i v centru velice hojní.

Historie Mongolska

Mongolsko v dnešní podobě v historii prakticky neexistovalo, zpočátku šlo pouze o pastevecké kmeny, které později vytvořily Mongolskou říši. Po čase se ale karta obrátila a naopak Čína okupovala Mongolsko až do roku 1911 a dodnes žije větší část mongolů v Číně.

Prehistorické Mongolsko

V dávných dobách zjevně existovalo v Mongolsku osídlení. Mezi nejstarší pozůstatky patří například jeskynní malby, megalitické kameny, mohyly a mnohem později i pozůstatky neolitického osídlení.

Předmongolské období

S příchodem železných zbraní se významně rozvinuli kočovní pastevci, kteří byli zároveň obávanými bojovníky. V období zhruba 300 let před Kristem až do 12 století našeho letopočtu se v oblasti dnešního Mongolska vystřídala řada dynastií a chanátů. Kočovné kmeny vytvářely klany a uskupení a čas od času vytvořily pevnější svazky, které ale zpravidla nevydržely dlouho. Kočovníci žili nejen v oblasti dnešního Mongolska, ale v celé oblasti střední Ázie a na Sibiři. Pravidelnou kratochvílí byly války s Čínou, kterou neustále napadaly různé kmeny a svazy.

Tradiční mongolský luk a kroužková košile

Vzestup Mongolů

Zhruba v 8. století vznikla první skupina klanů známá pod názvem Mongol. Teprve počátkem 12. století vznikla z jádra mongolských klanů skutečná říše. Mongoli sídlili v nejúrodnějších oblastech dnešního Mongolska a vedli války zejména s Tatary. V průběhu 12. století byla Mongolská říše pod silným tlakem, teprve v roce 1189 porazil chán Temudžin několik dalších uskupení a nakonec byl jmenován Čingischánem a po dalších bojích se od roku 1206 stal vládcem Mongolské říše. Z dob počátků říše také pochází mongolské písmo, které vycházelo z ujgurské abecedy.

Mongolská říše

Velkou říši ustanovil Čingischán a později ji převzali jeho dědicové. Po sjednocení Mongolů se k této říši přidaly některé okolní klany a kmeny. Čingischán hluboce reformoval mongolskou společnost a zavedl železnou kázeň. Mongoli vedli válku proti některým oblastem Číny, dobyli i Čínskou zeď. Odhady o jejich tehdejší síle počítají s populací zhruba 400 tisíc lidí a z toho přibližně 90 tisíc válečníků. Po rozdrcení dynastie Jin se pozornost mongolů nasměrovala na západ a již v roce 1220 dobyli území až po dnešní Írán, přestože proti nim stála několikanásobná přesila. Čingischán zemřel roku 1227 a jeho nástupcem se stal Ogedei. Ogedei založil hlavní město Charchorin (Karakorum) na řece Orchon. Do roku 1242 postoupila mongolská vojska až do Polska, na Moravu, do Maďarska a Moldávie.

Chrámový strážce v klášteře Čoidžin Lama v Ulánbátaru

Po podezřelé smrti Ogedeie se vystřídala řada vládců a koncem 13. století započal rozpad říše. Chán Kublai přesunul své sídlo do dnešního Pekingu a tím rozmnožil řady svých odpůrců. Kublai dobyl zbytek Číny a jeho dynastie i po jeho smrti ovládala jižní Sibiř, Čínu, Koreu a pochopitelně Mongolsko. Ostatní části bývalé Mongolské říše se nadále vyvíjely samostatně a nezasahovaly do dnešního Mongolska, proto je nadále ponecháme stranou.

Ve 13. a zejména potom ve 14. století pokračovaly boje o moc a navíc v Číně propukala řada rebelií. Roku 1368 definitivně padla dynastie Yuan v Číně a zbytky se přesunuly na sever, moci se v Číně ujala ryze čínská dynastie Ming, která už od roku 1370 začala s útoky na Mongolsko. Čínské invaze byly tvrdě odraženy, ale po roce 1380 se přece jen Číně podařilo podrobit jižní části Mongolska. Až do konce 17. století se Mongolsko a Čína střídavě napadali s rozdílnými úspěchy.

Buddhistický klášter Čoidžin Lama v Ulánbátaru

Nástup buddhizmu

První kontakty s buddhizmem nastaly již v 8. století, protože část Ujgurů byli buddhisté. Skutečný rozmach však nastal až ve 12. století za Čingischána a jeho nástupce Ogedeie. Druhá vlna buddhizmu nastala přelomu 12. a 13. století za chána Kublaie. Mongoli byli (a částečně dodnes jsou) animisté a šamanisté a příchod buddhizmu rozhodně nebyl nenásilnou záležitostí. Stará šamanistická víra byla označována jako černá a s novou žlutou buddhistickou vírou sváděla tvrdé boje. Mnoho šamanů bylo upáleno a tyto praktiky pokračovaly až do začátku 20. století. Třetí vlna buddhizmu proběhla v 16. století, v roce 1585 byl také založen klášter Erdene Zuu blízko Charchorinu.

Nadvláda Číny

Již v polovině 17. století rozdrtili kozáci burjaty v oblastech okolo Bajkalu a zaútočili i na
samotné Mongolsko, ale byli odraženi. Koncem 17. století a zejména v první polovině 18. století se Mongolsko postupně dostalo pod nadvládu čínské dynastie Qing. Mongoli museli povinně sloužit napříkald v armádě a odvádět koně, dobytek a další poplatky. Jakýkoli odpor byl krutě trestán.

Bogdský chanát

V roce 1911 proběhla v Číně Xinhajská revoluce a budoucí chán Bogd využil příležitosti. V červenci začala postupná snaha o osamostatnění Mongolska a v listopadu 1911 byl zástupce dynastie Qing deportován zpět do Pekingu. K 1. prosinci 1911 opět vzniklo samostatné Mongolsko. Rusko zpočátku uznalo samostanost Bogdského chanátu, ale v roce 1915 na nátlak Číny ustoupilo a Mongolsko bylo uznáváno pouze jako autonomní území Číny. Mongolsko fungovalo jako parlamentní demokracie, ale roku 1919 využila Čína změn díky revoluci v Rusku a opět zaútočila na Mongolsko. Tentokrát ale okupace neměla dlouhého trvání, protože ruský baron Roman Nikolaj Maximilian von Ungern-Sternberg zaútočil v roce 1920 ze severu a po tvrdých bojích dobyl hlavní město Urga (dnes Ulánbátar) a donutil čínskou armádu k ústupu. Jako silný odpůrce bolševizmu prosazoval samostatné Mongolsko.

Moderní sídliště v sovětském stylu

Komunistické Mongolsko

V roce 1921 se začaly formovat i komunistická hnutí v Mongolsku a po neúspěchu chána s pomocí od USA a Japonska hledali mongolští komunisté pomoc u SSSR. Chán nepodporoval komunizmus, ale kvůli zachování samostatnosti byl nucen tuto žádost podpořit. Revoluce v Mongolsku začala 18. března 1921 a Rudá armáda společně s revolucionáři vedenými Suchbátarem vytlačila jak zbytky čínských vojsk, tak i vojska barona von Ungern-Sternebrg. Baron byl lstí zajat a nakonec popraven. Chán Bogd zůstal u moci jako oficální hlava Mongolska až do své podivné smrti v roce 1924. Dne 26. listopadu 1924 byla zrušena monarchie a Mongolsko se stalo lidovou republikou. Od roku 1928 došlo k násilné kolektivizaci, soukromé podnikání bylo zrušen a započalo pronásledování církve. Bylo zničeno přibližně 700 buddhistických klášterů a bylo popraveno odhadem až 30 tisíc mnichů. Ponechány byly pouze 4 kláštery jako muzea a nadále se bohoslužby konaly pouze v chrámu Gandan v Ulánbátaru, pouze pro mezinárodní návštěvy.

Druhá světová válka Mongolsko příliš nepostihla, poměrně slavná je bitva na Chalchyn Golu, kde svou kariéru údajně zahájil maršál Žukov, podle některých pramenů se ale bitvy vůbec nezúčastnil. Po válce došlo v roce 1950 k další kolektivizaci stád a byly ustanoveny státní farmy. S pomocí Číny a zejména SSSR došlo k vybudování transmongolské železnice a roku 1960 byl vybudován Darchan. V 70. letech byl zprovozněn těžební kombinát na porfyrické rudy v Erdenetu, který funguje dodnes a velmi významně se podílí na mongolské ekonomice.

Moderní výstavba v hlavním městě Ulánbátaru

Demokratické Mongolsko

V prosinci 1989 začalo v Mongolsku protikomunistické hnutí a postupně se zvyšoval počet
demonstrací. Od 7. března 1990 zahájilo 10 disidentů protestní hladovku. Po několika měsících dohadů byly nakonec 29. července 1990 konány svobodné volby. Opozice ale neměla dostatek sil k ovládnutí parlamentu a volby vahráli opět komunisté, začali ale spolupracovat na reformách.

Prvním větším úspěchem opozice bylo zvolení Punsálmágína Očirbata prezidentem v roce 1993. První vítězství opozice v parlamentu nastalo až v roce 1996 a dodnes jsou síly v parlamentu prakticky vyrovnané.